Řada velkých studií z poslední doby ukázala, že nízkomolekulární hepariny (LMWH) jako enoxaparin, dalteparin a nadroparin jsou v léčbě nemocných s nestabilní koronární nemocí, tj. zejména nestabilní anginou pektoris nebo non-Q-infarktem myokardu, efektivnější než placebo a nejméně tak efektivní jako standardní, nefrakcionovaný heparin. Dvě velké studie s enoxaparinem i jejich metaanalýza navíc prokázaly, že enoxaparin je zatím jediný nízkomolekulární heparin, který je prokazatelně lepší než standardní heparin ve smyslu snížení následných klinických příhod (úmrtí, nefatální infarkt myokardu a potřeba urgentní revaskularizace) při srovnatelném výskytu krvácivých komplikací a tento příznivý efekt přetrvává po dlouhou dobu. Tyto výsledky, spolu s faktem jednodušší aplikace bez nutnosti kontroly účinnosti laboratorními metodami a příznivější ekonomickou analýzou staví dnes enoxaparin do role favorita jako antitrombotika volby v komplexní léčbě nemocných s nestabilní koronární nemocí zejména v akutní fázi a jsou silným argumentem pro lékaře ke změně dosavadního postupu léčby, t.j. náhrada standardního heparinu enoxaparinem u těchto vysoce rizikových nemocných.