Urolitiáza patří mezi onemocnění, která provázejí lidstvo od starověku. Patřila již tehdy mezi známé choroby a byla snaha ji léčit. Močové kameny byly nalezeny v některých staroegyptských mumiích, o litiáze a její léčbě (řezu na kámen v měchýři) se zmiňuje ve své přísaze Hippokrates ve 4. století př. n. l. Je zajímavé, že již tehdy vyděluje tuto léčbu z lékařské vědy, říká: -Nikdy nebudu sám provádět operaci močového měchýře, ale přenechám tuto práci mužům v tomto oboru zkušeným.-
V minulosti více než 80 % urolitiázy představovaly kameny v močovém měchýři, cystolitotomie patřila k nejstarším chirurgickým operacím a operační přístup laterální perineální cestou se udržel téměř dvě tisíciletí, až do novověku. Operovali ranhojiči nebo lazebníci a přesto, že dosáhli leckdy vynikající manuální zručnosti a vytažení kamene trvalo jen několik minut, o další hojení rány se nijak nezajímali a raději se rychle přesouvali z místa na místo. Představíme-li si operaci bez anestezie, bez asepse či šití rány, ani se jejich rychlosti a častému přemisťování nedivíme. Na druhou stranu snahy lékařů (je zajímavé, že se sami nazývali lékaři vnitřních nemocí) o konzervativní léčbu příliš úspěšné nebyly. Nelze jim však upřít, že metody rozpouštění kamenů pitím velkého množství vody, některých lázeňských minerálních vod, zájem o možné souvislosti se stravou či následky zánětů vedly k pochopení zásadního a dodnes platného principu, že močový kámen sám není chorobou ale jejím symptomem. Chirurgická léčba litiázy i dnes představuje především odstranění kamene a nápravu případných anatomických či funkčních defektů vývodných močových cest, které se mohou na vzniku kamene či jeho recidivy podílet.
Bouřlivý rozvoj moderních medicínských technologií v plném rozsahu zasáhl i urologii a neinvazivní či miniinvazivní metody chirurgické léčby nyní převažují. Je jistě ke cti urologů, že neustrnuli na svém původně chirurgickém přístupu k léčbě a začali se intenzivně věnovat metabolickým příčinám vzniku a recidiv kamenů. Takovýto komplexní přístup se neobejde bez spolupráce s ostatními medicínskými obory. Pacient s urolitiázou nemůže být jen pacientem urologa. Komplexní přístup k léčbě se neobejde bez internistů, biochemiků, rentgenologů a prevence recidivy kamene (metafylaxe urolitiázy) zůstane především náplní práce praktických lékařů.
Články v dnešní příloze Interní medicíny se pokusí seznámit Vás jak s novinkami v urologii, tak i se zajímavým přehledem metabolických principů. Kromě seznámení s medicínskými principy by neměla ani zapadnout myšlenka, kdy je takto komplexní péče účelná. Finanční zdroje v každém zdravotním systému jsou limitované a je i na nás, lékařích, jak je budeme účelně vynakládat.