V České republice v posledních deseti letech velmi významně ubylo osob, infikovaných virem hepatitidy B (HBV). Ročně je hlášeno méně než 500 případů akutní hepatitidy B. Podle posledních sérologických přehledů z roku 2001 byla pozitivita HBsAg prokázána u 0,56% našich občanů, což je hodnota nižší ve srovnání se sérologickým přehledem z roku 1996, kdy byla prevalence HBsAg 0,66%. To jsou velmi příznivá čísla, ale je třeba si uvědomit, že i v současnosti je chronická hepatitida B často diagnostikována až po mnoha letech od pravděpodobné doby infikování a menší či větší epidemie tohoto onemocnění, zejména mezi injekčními uživateli drog, nejsou vzácností. Od roku 2001 se na území České republiky uplatňuje strategie plošné vakcinace novorozenců a dvanáctiletých dětí proti HBV, která v budoucnu zřejmě přispěje k dalšímu poklesu incidence tohoto onemocnění. Do té doby vytvářejí injekční užívání drog, tetování, piercing a sexuální promiskuita vhodné podmínky pro možný nárůst nových případů onemocnění i v našich podmínkách. Zcela samostatnou kapitolu potom představuje migrace osob ze zemí z vyšší prevalencí infekce HBV, jejíž rozsah nelze v současnosti dopředu ani odhadnout.

Pacienti chronicky infikovaní virem hepa­titidy C (HCV) jsou v současnosti v naších ordinacích mnohem častějšími hosty, než nemocní s infekcí HBV. Od roku 1993, kdy se s průkazem protilátek anti-HCV systematicky začalo, narostl počet hlášených akutních hepatitid C a nově poznaných chronických infekcí HCV více než na pětkrát. V roce 2003 bylo hlášeno téměř 850 případů onemocnění a to je třeba předpokládat, že jsou v hlášení chronické hepatitidy C značné rezervy a významná část nově diagnostikovaných pacientů není centrálně podchycena. Tento nárůst případů infekce HCV v posledních 10 letech však není pravděpodobně způsoben nárůstem incidence nových infekcí, ale cíleným pátráním po této infekci u nemocných s chronickými jaterními chorobami a zejména mezi injekčními uživateli drog. Epidemiologická situace v naší zemi se určitě neliší od jiných rozvinutých států Evropy, ve kterých v posledních letech jednoznačně ubylo nových případů infekce HCV. Podle sérologických přehledů z roku 2001 je v České republice prevalence protilátek anti-HCV jen 0,2%, což je velmi nízké číslo, které ukazuje, že sérologické přehledy tohoto typu málo postihnou zástupce rizikových skupin obyvatelstva a jsou z tohoto pohledu nepřesné.

Úspěšnost léčby chronické hepatitidy C se za posledních deset let zvýšila z původních 5% na 50-60%, v případě infekce příznivými genotypy viru až na 80%. Standardem léčby nemocných chronicky infikovaných HCV je kombinace pegylovaného interferonu a ribavirinu. Podle genotypu viru, kterým je pacient infikován, a změn virémie v počátcích antivirové léčby, lze délku léčby a dávku ribavirinu přizpůsobit potřebám daného pacienta a tím učinit léčbu ekonomičtější. Stanovení genotypu viru a kvantitativní hodnocení virémie však nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami, a je proto možné provádět uvedená vyšetření jen v rámci grantových projektů nebo ve spolupráci se sponzory, což je nedostačující pro dostupnost výsledků těchto vyšetření před zahájením léčby u každého nemocného. Běžné používání těchto vyšetření by proto mohlo přinést nezanedbatelné finanční úspory a zároveň zkrátit období, po které je kvalita života nemocných snižována nežádoucími projevy léčby.

Pro léčbu chronické infekce HBV máme v České republice dostupný jen interferon alfa (IFN alfa) a lamivudin. Léčba IFN alfa vede k trvalému útlumu virové replikace přibližně u 30% léčených, léčba lamivudinem je z pohledu trvalého efektu ještě méně účinná (okolo 20%). Zatímco množství pacientů vhodných pro léčbu IFN alfa u nás rok od roku klesá, jsou na našich pracovištích léčeny stovky lidí, u kterých podávání lamivudinu výrazně zlepšilo kvalitu života a velmi pravděpodobně prodloužilo jeho délku. Po řadě měsíců, někdy i let, léčby lamivudinem je však již velká část z nich infikována mutantou viru rezistentní na lamivudin a účinnost léčby se tím u nich výrazně snížila. Potřeba nahrazení lamivudinu adefovir dipivoxilem, který je účinný i při infekci mutantou HBV rezistentní na lamivudin, je proto velmi urgentní. Přes velké úsilí hepatologů a infektologů se stále nedaří zajistit dostupnost tohoto preparátu v naší republice. To je velká škoda, protože významná část pacientů, kteří jej potřebují, má pokročilé jaterní onemocnění a při nedostatečné léčbě se u nich zkracuje časový interval do doby, kdy budou potřebovat transplantaci jater.

Přes všechny výše uvedené problémy lze bez nadsázky říci, že pacienti s virovými hepatitidami jsou v České republice léčeni nejmodernějšími dostupnými prostředky. Rovněž výsledky léčby jsou plně srovnatelné se zahraničními pracovišti.

right