Přitom stačí podívat se jenom docela málo do některého stinného kouta našeho vlastního dvorku, abychom se přesvědčili o vlastní namyšlenosti. Pánové tvorstva...? Ani náhodou! Úplně nejmenší ze všech tvorů nás dokáží vyvádět nejenom z míry! Ano, mluvím o virech, které se při své skromnosti docela dobře obejdou bez nervové soustavy a vyšší nervové činnosti - a přitom nám stačí čas od času pěkně pomotat hlavu!

My, lidé, si zakládáme na své individualitě. Na tom, že jeden každý z nás je někdo. Se svým průkazem totožnosti, rodným či jiným identifikačním číslem, řidičským průkazem a v blízké budoucnosti možná i čipem, který bude člověka doprovázet od porodnice až do krematoria. Viry nic takového zřejmě nevedou. Jediné, oč jim jde a na čem jim záleží, je přenesení rodové identity o generaci dál po toku času. A my, lidé, jim přitom sloužíme podobně jako slouží podhorská pastvina za zdroj potravy kravám a ovcím. Lidské sliznice si takové viry nakypří nachlazením - a potom už se jenom množí a množí. Pána tvorstva přitom olizují či okusují jako lidé zmrzlinu nebo obložený chlebíček.

Vážený pane tvorstva - podíval ses někdy ve stavu virového obležení, kterému se říká rýma, do zrcadla? V předsíni nebo v ložnici? Očima hluboce zapadlýma do důlků nabobtnalých slzami, rudýma vynuceným ruměncem? A to, co jsi tam uviděl, ten nos rudý jako zadek roztouženého paviáního samce, vypadalo jako pán tvorstva? Ta troska pohroužená do vlastní bezmocnosti, roztékající se nemohoucností a neschopná rozhodnout ani o tom, půjde-li si uvařit grog nebo nalít sklenku slivovice? Až po bradu přikrytá nejtlustší peřinou, která byla v bytě k nalezení, na posteli podestlané vrstvou posmrkaných kapesníků?

Nazývat tuhle trosku pánem tvorstva bylo by troufalou nehorázností. Kdyby měly viry alespoň trochu smyslu pro humor (naštěstí se zdá, že jej nemají), musely by se smíchy umlátit v kotrmelcích. Rozhodně by to bylo veselejší, než když papaláši jedné politické partaje o papaláších té druhé vyvěšují billboardy s tvrzením, že tito jsou nejpoctivějšími jedinci v zemi. A ti takto vyvěšení je nechávají strhávat, protože tolik smyslu pro recesi žádní politici nemají. Metodou introspekce jsem už nejednou ve svém pohnutém životě dospěl k pokornému přiznání, že bych v záchvatu rýmy chtěl být malým a ještě menším, až bych byl nejmenším ze všech lidí. V bláhové naději, že malý člověk, dokonce i malý český člověk bude trpět jen malou českou rýmou.

Už v bibli stojí psáno, že kdo se povyšuje, bude ponížen. V případě rýmy to platí beze zbytku. Rýma je nástrojem Stvořitele, s jehož pomocí je lámána lidská pýcha. Je to forma pokání, skrze něž je člověk veden k pokoře. Pýcha je jeden z hlavních hříchů - a také v tomto případě se ukazuje, jak rychle člověku otrne a on se ke své hříšné podstatě zpátky vrací. Dá se to i statisticky spočítat - k návratu do stavu pýchy dochází takřka bezprostředně poté, co člověk přestává kýchat, smrkat a slzet.

Možná bychom si měli hlouběji než dosud uvědomovat, proč kárá Stvořitel naši pýchu, pýchu tvorů, které obdařil nespornými výsadami, za pomoci tvorů nejnepatrnějších, geneticky a molekulárně biologicky nejjednodušších. Myslím, že tak činí proto, aby naši pýchu tím důrazněji ponížil. Aby nám dal najevo, jak málo stačí k sesazení naší namyšlené panskosti z trůnu. Činí tak způsobem, vůči kterému je lidská namyšlenost náramně citlivá. Tím, že tuto namyšlenost zesměšní.