Sepětí takzvaných interních oborů je záležitostí dlouhodobou a tradiční. V minulosti se lidé, kteří se zabývali pomocí bližnímu, členili na dvě kategorie: lékaře a chirurgy (1). Toto rozdělení bylo poměrně donedávna (v měřítcích lidské historie) univerzálně reflektováno jak v typu škol nezbytných k dosažení žádoucí kvalifikace, tak i v cechovním vymezení oborů. V některých tradičních oblastech medicíny je toto rozdělení tradováno dodnes: v anglosaských zemích trvá rozdělení medicínských společností na lékařské (-physicians-) a chirurgické (-surgeons-). Podstata tkví v galénské tradici středomořské a později euroamerické medicíny: lékaři byli ti, kteří hodnotili barvu a vazkost sputa nebo barvu moči, a chirurgové byli ti, kteří byli schopni -řezem se na kámen dostat- (3). Řečeno v duchu Hippokratovy přísahy: ten, kdo je ochoten provést -řez na kámen-, není lékařem, protože nedodržuje Hippokratovu přísahu, je chirurgem, jakousi odnoží ranhojiče (viz původní řeckou či latinskou verzi Hippokratovy přísahy).

Mediteránská medicína ze všech zdrojů - řeckých, židovských, latinských či arabských (což je vpravdě základ naší současné vědy) naštěstí spíše konvergovala než divergovala (5). Mnoho zásadních anatomických a kurativních poznatků bylo paradoxně do pokladnice lékařství přineseno lidmi, z nichž někteří by jen stěží mohli aspirovat na titul doktora medicíny, namátkou Ambroisius Paré, William Harvey, Henry Willis a třeba i Karel baron Rokytanský: řada z nich byli fakticky ranhojiči povýšení na chirurgy. Naprostou výjimkou byli diplomovaní lékaři, kteří kdy vzali do ruky cokoliv ostřejšího než baňku. Nejznámější z rudolfínských průkopníků, Johann Jessenius de Magna Jessen, na podobné novátorství doplatil středověkou variantou zacházení s nekonformním lékařem (4). Poté, co si vydobyl proslulost jako císařský konzultant, anatom a krizový diplomat, byl před stětím zbaven jazyka jeho vyříznutím. Nejsem si jist, zda toto není přesně ten typ zacházení s nepohodlným doktorem, který by i v současnosti řada mocných ráda zvolila.

Z tohoto historického hlediska je neurologie skutečně ještě slečnou na vdávání. Původně byla spíše jakousi odnoží chirurgie kombinované se šamanizmem: bolesti hlavy a záchvatové poruchy byly léčeny trepanacemi lebky (mnohdy zhojenými zřejmě lépe než v současnosti), -svalové slabosti- a poruchy pohybu byly úspěšně léčeny zaříkáváním, pálením léčivých bylin nebo koupelemi v různě teplých či studených vodách. Pokud byl v minulosti placebo efekt stejně silnou proměnnou jako dnes, věřím, že uvedené metody měly stejný efekt jako dodnes někdy aplikované mesocainové obstřiky, intradermální pupeny, infuze guaifenesinu nebo metody manuální medicíny. V ústech (či spíše prstech na klávesnici) mi váznou další způsoby léčby, které jsou ve dvojitě slepých studiích stejně efektivní jako placebo, a to navíc placebo podávané v období klinických obtíží.

Po tomto, řekněme -průkopnickém- období spíše neurochirurgickém, neurologie jakoby přestala existovat. Potíže, označované za -svatou nemoc-, -tanec svatého Víta-, -stržení mysli-, -šílenství nejrůznějšího druhu- a podobně léčili v lepším případě doktoři, většinou však léčitelé, v horším případě exorcisté, vězení nebo kat, tento prostřednictvím hranice. Tato situace se udržela po celý středověk, přibližně až do období renezance. Tehdy teprve se mnoho mužů, vzdělaných na lékařských fakultách a nadaných zvídavým duchem, začalo zajímat o původ řady potíží, které dnes řadíme mezi neurologické. Jistě významným momentem bylo znovuzavedení patologické pitvy do medicínské praxe. Řada útvarů, nacházených uvnitř lebky, budila úvahy o jejich původu a o jejich spojení s příznaky, které pacient jevil za života (6). Tento počátek neurologického bádání jakoby na dlouhou dobu poznamenal charakter oboru: po další dlouhé období byla nejhmatatelnějším výsledkem neurologické péče shoda klinického nálezu s patologickým.

Před zhruba dvěma sty lety se ale již neurologie začala vyvíjet do dnešní podoby, byť různě: v Anglii a Francii, dvou kolébkách neurologické vědy, se neurologicky nemocným věnovali lékaři spíše psychiatricky zaměření, jako byli Jean Martin Charcot nebo Hughling Jackson (2). V Rusku byla neurologie v době svého vzniku dítětem spíše fyziologů. V Německu se neurologii věnovali spíše lékaři zaměření internisticky.

V Rakousku, později Rakousko-Uhersku a ještě později v Čechách vznikla neurologie prokazatelně jako dítě interny (7). Důkazů není třeba snášet mnoho, nejpřesvědčivějším je zřejmě to, že první neurologickou monografii (o třesu) v českých zemích sepsal zakladatel české internistické školy Josef Pelnář. Jak uvádí Vondráček, neurologii se věnovali i Prusík a Syllaba. Svědectví Vondráčkovo je obzvláště cenné proto, že podrobně mapuje profesionální vývoj muže, považovaného za otce české neurologie, jeho osobního přítele akademika Kamila Hennera. Budeme-li Vondráčka považovat za věrohodný zdroj, zjistíme, že stejným otcem české neurologie byl i o generaci starší Ladislav Haškovec, na něhož Henner v mnohém navazoval.

Nebudeme však dále zabředávat do neurologických reálií u vědomosti toho, že především má předkládané suplementum přinést nové informace internistům. Snažili jsme se témata vybírat tak, aby mapovala neurologické konsekvence (eventuálně komplikace) nejčastějších interních chorob či jejich následků. Najdete zde pojednání o neurologických komplikacích diabetu z pera as. Vondrové, dále článek o neurologických komplikacích arteriální hypertenze, jehož autorem je as. Herzig, a souhrnný článek o následcích aterosklerózy v neurologii sepsaný doktorem Dufkem. Kromě toho jsme zařadili, s přihlédnutím k brněnské tradici zájmu o tuto problematiku, souborný přehled kolegů Goldemunda a Mikulíka o neurologických komplikacích operací v mimotělním oběhu.

Doufám, že Vám toto suplementum bude dobrým zdrojem poučení a bude se Vám dobře číst.

right

Vondráček V. Lékař vzpomíná II. Avicenum Praha 1978.