To byl nejzákladnější životní pocit tisíců generací před námi, jejich zkušenost. Pak ale přišla malá židovská sekta, která se rychle šířila po celém světě a hlásala, že je to vše jeden velký omyl, že nový čas se narodí jen jednou a už nikdy se to nebude opakovat. Přijde jen jedno veliké znovuzrození, všichni povstaneme z mrtvých, půjdeme před soud a do věčné říše Kristovy. Kristus se totiž narodil jen jednou, jen jednou za nás trpěl a dal nám jedinečnou naději na znovuzrození. Znamenalo to, že čas se vlastně z kruhu narovnal do jediné přímky, natažené mezi počátkem světa a jeho koncem v posledním soudu. Tak se z koloběhu opakování zrodily dějiny někde začínající a někam směřující - dějiny v sice poněkud pokroucené, ale přece jen přímce. Když v osvícenství vstoupila Evropa do věku rozumu, uznala, že naději na velké zmrtvýchvstání je dobře ponechat na starost kněžím, kteří se v tomto ohledu o rozum starat nemusejí. Osvícenci se ale o to více a nerušeněji věnovali starosti o dějiny. Byly to ale stále ty stejné dějiny, pochod za velikou nadějí, jenom bez Boha. Naději se dostalo jméno pokrok. Jeho posledním ideovým vtělením se stal Marxův a hlavně (protože uskutečněný a ne jenom teoretický) Leninův komunizmus. Nezdá se ale, že by se náš osvícený rozum z toho všeho poučil. Stále spějeme ke světlým zítřkům, i když nevíme dost dobře, jak by měly vypadat, a naše perspektiva se zúžila k příští účetní uzávěrce nebo příštím volbám. Fungujeme, ale jen proto, abychom fungovali. Přes ropu, Coca colu, hamburgery vnucujeme tyto své světlé, i když nejasné zítřky ostatnímu světu, který sice rád přijímá, upřímně ale nestojí o ostatní, méně praktické výdobytky našeho pokroku ničící základy jeho života. Ty jsou totiž vyzkoušené, ověřené tisíciletími. Nejde tu o nějaké pokroky kamkoliv, ale o trvání, opakování v bezpečném kruhu.

Hlavně jde ale o naději - vždy a všude, v pokroku, ve spasení i v tom, že se dívám ze svého okna na protější bezútěšnou zeď a doufám, že přijde jaro. To totiž není vůbec jisté, je to zaručováno jen tím, že až dosud se tak vždy stalo. Námitka je ale nasnadě: nebylo to proto, že lidé jen pasivně čekali, zírajíce na šedivou zeď. Vždy totiž jaru pomáhali. Už jsme zapomněli, ale když se na polském Polesí ptali ještě nedávno etnografové jedné babičky, proč maluje kraslice, odpověděla, že přece - jak každý ví - proto, aby přišlo jaro. Taková (keramická - proto se zachovala) malovaná vajíčka vyráběli před tisíci lety na Kyjevské Rusi a exportovali je i k nám. Důvod byl stále stejný jako ten té babičky: napomoci plodivé síle uzavřené ve skořápce, aby se rozvinula, pomoci jaru, aby se vyklubalo. Data byla daná: sv. Jiří (24. dubna), kdy "vylézají hadi a štíři" z podzemí, kam se ukryla plodivá síla přes zimu, a "zelený Juraj" dává vyrašit trávě. Také tomu se muselo pomáhat slavnostními obchody od hospodářství k hospodářství a zpíváním koled. Na počátku května se ve 14. století v Čechách (a všude jinde v Evropě) vynášela a topila Morana. Církev to tehdy zakazovala jako pohanský obřad, ale marně. Jeho smysl není příliš jasný. Šlo samozřejmě o vyhánění zimní smrti, ale to, že se topila a ne třeba rozbíjela nebo pálila, ukazuje, že nebyla zabíjena, ale vyslána do říše mrtvých (voda byla brána do podzemí), aby se znovu vrátila. Smrt a zrození totiž byly komplementární, mrtví představovali semeno zaseté do země, sémě, které znovu vzejde. Lidé žili se svými mrtvými na hřbitově jako se svými živými sousedy. Jiným prostředkem k jarnímu obnovování světa bylo stavění májů. Májka byla replikou "světového sloupu" podpírajícího v místě Polárky nebe a věnec na jejím vrcholu napomáhal koloběhu slunce po nebi.

Lidé byli prostě aktivní, nečekali, až jaro přijde, starali se o ně. Protože to dělali vždy, nebylo zřejmé, zda tohoto roku přišlo samo, a hlavně zda přijde nutně i roku příštího. Funguje tu kosmická automatika nebo přičinění lidí? Odpověď se vždy přikláněla ke druhé možnosti, lidé nebyli objektem tvorby světa, ale jeho subjektem. Nepodléhali mu, tvořili ho, "osvícení" a pokrokoví stejně jako "zaostalí". Protože všichni lidé jsou aktivní, vědí, že zírání do zdi nikomu a ničemu nepomůže - nejméně tomu jaru, které očekávaně, ale nesamozřejmě zase jednou přišlo.

Zobrazit celý článek