Interní Med. 2005; 7(12): 527-532

Co by měl internista vědět o diastolickém srdečním selhání?

prof. MUDr. Jindřich Špinar CSc., FESC, prof. MUDr. Jiří Vítovec CSc., FESC

I. interní kardioangiologická klinika FN u sv. Anny v Brně

Epidemiologické studie ukazují, že 30–50 % všech nemocných s chronickým srdečním selháváním má normální ejekční frakci levé srdeční komory. Většinou je u těchto nemocných primární příčinou srdečního selhávání diastolická dysfunkce levé komory. Podle definice Evropské kardiologické společnosti musí být ke stanovení diagnózy diastolického srdečního selhávání splněna tři kritéria: (1) příznaky srdečního selhávání; (2) zachovaná systolická funkce levé komory (EF > 0,45); (3) objektivní průkaz abnormální relaxace, distenzibility nebo plnění levé komory. Prevalence diastolického srdečního selhávání stoupá s věkem. Postihuje častěji ženy (kolem 60 %), méně nemocné po prodělaném infarktu myokardu (kolem 20 %) a hypertenze je při něm častější než při selhávání systolickém. Prognóza nemocných s diastolickým srdečním selháváním se zdá být lepší než se selháváním systolickým. Mortalita je asi o 30 % nižší.

Dosud bylo ukončeno několik menších klinických studií, které prokazují zlepšení tolerance zátěže po verapamilu, betablokátorech, ACE inhibitorech a AII antagonistech. První dvě velké mortalitní klinické studie – CHARM Preserved s candesartanem a SENIORS s nebivololem prokázaly snížení počtu hospitalizací, u mortality je pouze trend ke zlepšení. Základem léčby nadále zůstává dobrá kontrola hypertenze a tepové frekvence. Základními lékovými skupinami jsou betablokátory, ACE-inhibitory a AII antagonisté.

Klíčová slova: Klíčová slova: diastolické selhání, betablokátory, ACE inhibitory, AII antagonisté, hypertenze.

Zveřejněno: 1. leden 2006  Zobrazit citaci