Mé další uvažování se týká jenom těch textů, v jejichž případě autor po přečtení otištěného zjistil, samozřejmě ke své hrůze, že v něm navzdory několikanásobné kontrole přehlédl chybu. Možná dost zásadní. Někdy i natolik, že ze sebe udělal ignoranta, jedince negramotného a blbce, rozhodně v očích a představách lidí zasvěcených.

S vědomím, že poškodil svou odbornou literární image v očích kolegů a jiných bližních, se člověk dokáže po nějakém čase smířit. Zejména když sebe sama usilovně přesvědčuje, že periodikum nebo sborník, ve kterém svou chybu uveřejnil, má tak málo čtenářů, že je to vlastně zanedbatelné a přehlédnutelné. I takové krkolomnosti je člověk schopen, když mu jde o něho. O sebe. Co je ovšem mnohem hůře eradikovatelné, je vědomí poškozeného osobního image ve vlastních očích. Sebe samotného obalamutit bývá velmi obtížné.

Po každé takové aktuální zkušenosti s chybou je člověk autorsky motivován, aby si dával větší pozor a redukoval riziko jejího výskytu v budoucnosti. Zapřísahá se, že už nikdy... Jenomže i v takové situaci platí ono známé never say never, nikdy neříkej nikdy. K tomu, aby člověk nechyboval, nestačí jenom dobrý úmysl. Dokonce ani dobrá a ta nejlepší vůle ne.

Jediná spolehlivá prevence dělání chyb v psaném textu je - nic nepsat. Jenomže to je rada přibližně stejně použitelná, jako když se radí tlouštíkovi, aby přestal přijímat potravu. Na pár týdnů nebo měsíců.

Dost často se, bohužel, stává, že když člověk píšící začne bedlivěji hlídat výskyt chyb jednoho typu, zvyšuje se tím pravděpodobnost výskytu chyb jiného typu. Pečlivé soustředění na prevenci chyb gramatických a stylistických způsobuje, že ochabne pozornost upřená jiným směrem - a do textu pronikne hrubá chyba věcná. Což je jistě záležitost velice nemilá, která svou závažností formální chyby přetrumfne.

Postupem času, jak člověk stárne a jeho životní zkušenosti se hromadí, naučil jsem se s chybami žít. Beru je jako součást svého životního prostředí; asi tak, jako brával člověk přítomnost blech ve své posteli v dobách, kdy ještě nebylo známo DDT nebo jiné účinné prostředky na hubení hmyzu. Anebo, chcete-li, člověk by se měl naučit žít v prostředí chybujícím (errare humanum est), podobně jako se učí žít v prostředí plném lahví s lákavým obsahem koňaku, whisky, slivovice nebo vína. Uvědomovat si, že stejně jako je tolerováno pití s mírou, měl by se tolerovat i občasný výskyt chyby. A podobně jako je velice průhledný trapný manévr opilce, hlučně vykřikujícího, že on se nikdy neopije, je společensky nevhodné popírat možnost literárního klopýtnutí a předstírat neomylnost.

K ošklivým lidským vlastnostem, kazícím charakter a s výskytem chyb souvisejícím, patří snaha z vlastních chyb a omylů vinit jiné. Nebo jinak - neschopnost přiznat se nebo přiznat si - mea culpa. Má vina. Tohle je na mně, jsem připraven to odčinit, a když to už možné není, alespoň se omlouvám. Je to chlapské a rozhodně etičtější než zbabělé zatloukání a kupení někdy průhledně vymyšlených výmluv. Člověk by měl být schopen unést na svých ramenech i přiznání - udělal jsem chybu, zmýlil jsem se.

Lidské chyby a omyly se neomezují jenom na ty, které byly spáchány na stránkách a řádcích popsaného papíru. Mýlí se politikové a manažeři - a důsledky jejich chybných rozhodnutí bývají někdy dalekosáhlé až katastrofální. Zmýlit se může při své práci i lékař. V některých povoláních bývá ovšem život vůči chybám jen málo tolerantní.