Interní Med. 2007; 9(2): 96-98

Nízkomolekulární hepariny v terapii akutních koronárních syndromů

MUDr. Pavel Sedloň², MUDr. Kateřina Ševčíková¹, MUDr. Ilja Kotík², MUDr. Ivan Jeřábek²

¹ Kardiologické oddělení, Interní klinika 1. LF UK a ÚVN, Praha

² I. interní odd. s JIP, Ústřední vojenská nemocnice Praha

Jednou z hlavních součástí terapie akutních koronárních syndromů (ACS) je terapie nízkomolekulárními hepariny (LMWH). Tato terapie má řadu výhod proti standardně užívané léčbě nefrakcionovaným heparinem, především spolehlivější predikci účinku, jednodušší způsob podávání a nižší riziko vzniku heparinem indukované trombocytopenie. V našich podmínkách patří k nejčastěji užívaným preparátům nadroparin, dalteparin a enoxaparin. Z dat klinických studií je možno odvozovat, že tyto preparáty nejsou v indikaci terapie ACS zcela ekvipotentní, nejlépe doloženo je užití enoxaparinu. Vzhledem k tomu, že se často setkáváme s tlakem na použití jiných preparátů v této indikaci z ekonomických důvodů, provedli jsme na našem pracovišti jednoduché srovnání užití nadroparinu v multi balení po 5 ml a eno­xaparinu v předplněných stříkačkách. Jako ekonomicky výhodnější se zdá užívání enoxaparinu, tento preparát tedy i z farmakoenomického hlediska považujeme za lék volby v indikaci terapie ACS.

Zveřejněno: 1. březen 2007  Zobrazit citaci