Poměrně jasno mají sami zdravotníci. Ti se soustřeďují na finální stav - uvažujíce prioritně o účinném plnění svého hlavního úkolu - udržovat zdraví společnosti na žádoucí úrovni. Na úrovni, jejíž představu si vytvářejí s ohledem na stav biomedicínských věd a dosažený stupeň vývoje diagnostických a terapeutických technologií. Počítaje v to nejmodernější výsledky farmaceutického průmyslu. Mají jasno. Tvrdí, že si umějí spočítat, kolik by dosažení tohoto žádoucího stavu - zdravé lidské společnosti - stálo. Výpočty se pohybují v intervalu od dvaceti do sto padesáti procent státního rozpočtu (nebo snad HDP?)

Ekonomové přiživující se ve zdravotnictví ochlazují nadšené lékařské hlavy tvrzením, že takto dokonale vyléčení občané by potom zakrátko pomřeli hladem. To proto, že na jídlo (nemluvě o jiných lidských potřebách) by už ve státním rozpočtu nezbylo. Výsledkem lékařských představ o optimálním zdravotnictví že by byly plné hřbitovy úplně zdravých nebožtíků. A vyvozují z toho, že řízení zdravotnictví není možno ponechat v rukách (a hlavách) lékařů - příliš jednostranně zaujatých.

Už mnoho let, snad od vzniku veřejného zdravotnictví v dobách rakouského císaře Josefa II., se hledá optimální model řízení zdravotnictví. V podstatě je přitom jasné, že ono hledané optimum bude muset být výsledkem kompromisu mezi žádoucím stavem zdraví občanů a obsahem státní pokladny. Kybernetika k tomu podotýká, že jde o dvě veličiny podstatně rozdílného charakteru - zatímco zdraví občanstva je veličina otevřená, kterou lze neustále vylepšovat, je obsah státní pokladny veličinou s jasným omezením. Z toho vyplývá, že požadavky zdravotníků je třeba držet na uzdě. Dokonce i v situaci, kde se obojí zřetelně dotýká, se tak běžně činí. Generálové, i při své tradiční intelektuální omezenosti, by chtěli, aby jim odvody dodávaly zdravé a zdatné rekruty; když je však zdravotníci upozorní, že kvalitní rekrut může vyrůst jenom z kluků kvalitně po celé dětství živených, přesměrují raději peníze na lití děl a koulí do nich.

Je tedy zřejmé, že požadavky zdravotnictví se musejí vejít do omezeného státního rozpočtu. Znamená to, že do diagnostických a terapeutických metod se neinvestuje všechno, co by se tam vložit dalo, ale jenom to, co zaplácne nejhůř zející díry. Společnost by neměla zkolabovat v důsledku epidemií, ale ani následkem zimy a hladu.

Není-li peněz, co hrdlo ráčí, vstupuje do hry požadavek úspornosti, šetření, ekonomie. To vytváří živnou půdu konfliktu mezi profesní hrdostí lékaře, který ví, že by mohl poskytnout péči lepší (a dražší) než poskytuje - a příkazem ekonoma (často ředitele zdravotnické instituce poskytující péči), podle něhož může být poskytnuta péče jenom do výše rozpočtu. Připouští se, aby byla péče o zdraví optimalizována - optimum je však třeba hledat jako podmíněné. Matematická analýza takový pojem zná - jde o hledání extrému funkce (stavu zdraví) s podmínkou, že náklady nesmějí překročit předepsanou mez. Svobodná vůle lékařů je oktrojována požadavkem, aby se naučili počítat. Aby přijali jako součást svého společenského pověření povinnost kalkulace nákladů. Aby se dokázali zřeknout nejlepšího léčebného postupu, jestliže by byly náklady spojené s jeho aplikací příliš vysoké. Neúnosně vysoké. Protože unést se nedá všechno. Součástí léčebné strategie se má stát hledání alternativ. Nákladově přijatelných. Jakkoli to v prostředí zdraví a nemoci může znít cynicky - nelze vždycky poskytnout to nejlepší za každou cenu. Konec konců, kalkulujeme i při rozhodování o lásce - nejenom Kecal počítá, co to vynese.