Interní Med. 2008; 10(1): 19-24

Cholelitiáza

prof. MUDr. Jiří Ehrmann CSc

II. interní klinika FN a LF UP Olomouc

Žlučové kameny, cholecystolitiáza a choledocholitiáza, jsou stálým a pro svoji asi 10% prevalenci i nákladným zdravotnickým problémem v celém světě. Velkého pokroku bylo dosaženo poznáním, že supersaturace žluči cholesterolem je sice ne jediným, ale přesto základním předpokladem pro vznik cholesterolových nebo smíšených kamenů. Ty jsou alespoň v Evropě a USA nejčastější (90 %). Zbývajících 10 % jsou kameny pigmentové. Podle některých údajů 30 %, podle jiných dokonce 70 % nemocných se žlučovými kameny je bez klinických obtíží. Mezi typické příznaky cholelitiázy patří biliární dyspepsie a biliární kolika. Hlavními komplikacemi jsou cholecystitida a cholangoitida. Ta poslední je provázená syndromem cholestázy, jedním z nejobtížnějších diferenciálně diagnostických stavů. To je také důvodem vývoje celé řady zobrazovacích vyšetřovacích metod, a to nejen k diagnostice kamenů, ale zejména odlišení extrahepatální od intrahepatální cholestázy, poněvadž není známa žádná laboratorní metoda, která by odlišení umožnila. Ze zobrazovacích metod jsou pro klinickou praxi tč. nejvýznamnější USG a ERCP. Kauzální léčba žlučových kamenů je v jejich odstranění laparoskopickou cholecytektomií nebo endoskopickými metodami (ERCP), pokud jsou kameny ve žlučových cestách. Jiné metody užíváme při řešení takzvané obtížné cholelitiázy. Bezpříznakovou cholecystolitiázu není třeba léčit. Perorální disoluční léčba (žlučové kyseliny chenodeoycholová a ursodeoxycholová) nesplnila naděje do ní vkládané a je omezena jen na nemocné, kteří nejsou schopni podstoupit léčbu chirurgickou.

Klíčová slova: žlučové kameny, tvorba, klinický obraz, diagnostika, léčba

Zveřejněno: 1. duben 2008  Zobrazit citaci