Až do padesátých let 20. století umírali lidé předčasně. Za posledních sto roků se střední délka života téměř zdvojnásobila, což představuje jeden z největších úspěchů lidstva a vědy vůbec. Délka lidského života se nyní začíná přibližovat jeho biologické hranici. Pravděpodobnost dožití se vysokého věku přestává být výjimečným jevem, ale stává se naopak normální a masovou záležitostí. Jedním z hlavních rysů světové populace 20. století je absolutní i relativní růst počtu seniorů, a to v rozvinutých i rozvojových zemích. Běžným pojmem se stává pro populaci v postproduktivním věku označení 3. věk. Vedle toho se formuluje velmi zjevně v geriatrické medicíně i označení 4. věk pro období závislosti na dopomoci v každodenním životě (nad 80 nebo dokonce 85 roků), kdy do popředí začíná vystupovat právě disabilita spojená těsně se stařeckou multimorbiditou, a s tím spojená stařecká křehkost „frailty“. Křehkost je chápána jako riziko vzniku náhlého zhoršení stavu u velmi rizikových osob (nad 80 let, žijící osaměle nebo s handicapovaným partnerem, se závažným somatickým nebo duševním onemocněním). Koncept frailty se tedy alespoň mírně blíží dříve užívanému pojmu rizikového geronta. Důraz je přitom kladen na aktivní záchyt těchto jedinců, kteří převážně svoji křehkost nejsou schopni signalizovat.